Šňupec

Když se vrátila domů, nebylo na Fredu Tračníkovi rozhodně nic romantického, a tak zametla, umyla nádobí, setřela prach a strávila nějakou tu chvíli vyčesáváním zaschlého bláta, které uvázlo v rohožce přede dveřmi, a pak si pospíšila do Pseudopolského dvora sama… tedy potom, co navštívila svou přítelkyni, která měla na prodej překrásnou porcelánovou toaletní sadu – umyvadlo, džbán a misku na mýdlo. Když se nakonec do Pseudopolského dvora přece jen dostala, vysvětlila, že Fred je hrozně nemocný, potí se jako prase a blouzní o zajících.
Vyslali k Tračníkům seržantku Řitkovou, aby zjistila co a jak. Vrátila se s velmi vážným výrazem a ten jí nezmizel z obličeje, ani když stoupala do Elániovy kanceláře, kde ho v jeho nepřítomnosti přechodně zastupoval kapitán Karotka. Dalo se to odhadnout nejen podle toho, že fyzicky seděl na židli za stolem, což byla dobrá nápověda, ale také podle toho, že všechny papíry byly vyřízeny a úhledně srovnány. To byl jistý dar, který vždy hluboce působil na inspektora Pesimysla. A. E. Pesimysl byl malý muž se srdcem lva, fyzickou silou kotěte a obličejem, jehož tvar, barva a charakteristické rysy by přinutily i ty nejotrlejší účetní říci: „Jen se na něj podívejte, nezdá se vám, že vypadá jako typický účetní?“
To ale lví srdce A. E. Pesimysla netrápilo. Byl tajnou zbraní Hlídky. Ve městě neexistoval jediný účetní, který by návštěvu A. E. Pesimysla uvítal, pokud ovšem samozřejmě nebyl absolutně nevinný – i když to se dalo ve většině případů vyloučit, protože synek pana a paní Pesimyslových dokázal vysledovat chybu v účetních knihách přes všechny položky až dolů do sklepa, kde byly uloženy ty pravé účetní knihy. Všechno, co inspektor A. E. Pesimysl za své mimořádné nadání vyžadoval, byla pedantsky přesně vypočítaná gáže a možnost tu a tam vyrazit do ulic se skutečným policistou, pohupovat si pendrekem a vrhat ošklivé pohledy na trolly.
Karotka se opřel v židli. „Tak jak to s Fredem vypadá, Pleskot?“
„No, nic moc na něm nevidím, hmm…“
„To bylo nějaké hmm, Pleskot.“
Potíž byla v tom, že kapitán Karotka měl příjemnou, čestnou a otevřenou tvář, která jako by vás přesvědčila, že jste jí chtěli říct všechno. Navíc měla seržantka Pleskot Řitková pro kapitána jistou slabost, protože byl, řečeno bez jakéhokoliv hanlivého přídechu, také trpaslík, tedy technicky byl trpaslík, a svým snům nikdo neporučí. „No…“ začala váhavě.
Karotka se naklonil kupředu. „Ano, Pleskot?“
Vzdala se. „Tak tedy, pane, je v tom unggue. Vy pocházíte od Ploskolebčí hory… Narazil jste tam na mnoho skřetů?“
„Ne, ale vím, že unggue je jejich víra, pokud se to tak dá nazvat.“
Pleskot Řitka potřásla hlavou a pokoušela se vypudit z hlavy úvahy, jakou úlohu by v osobních vztazích mohla hrát relativně vysoká stolička. Připomněla si, že seržant Zlatomlátek ze strážnice u Dollyiných sester se vždycky pokouší zachytit její pohled, kdykoliv se ona pokouší zachytit jeho pohled, což bylo pokaždé, když se náhodou potkali na obchůzce, a jistě by byl docela dobrá partie, jen kdyby dokázala sebrat odvahu se ho zeptat, je-li opravdu muž.*) Pak pokračovala: „Unggue není víra, je to pověra. Skřeti nevěří na Taka,**) pane, jsou divocí, živí se zbytky, ale…“ Znovu zaváhala. „Je tady něco, co jsem kdysi slyšela, je to neuvěřitelné, ale někdy pojídají své děti, nebo přesněji matka sní své dítě, nově narozené dítě, pokud je právě hladomor. Věřil byste tomu?“